Od lesa cesta zasypána,
kam půjdem? Všude led a sníh!
Tvá jizba koberci je stlána
a jemná vůně vane z nich.
Mně jest tak volno u tvých nohou
a venku nebe pod mraky.
Ty každé chvíle spadnout mohou.
Kam jít? Ach, jaké rozpaky!
Shoď kožíšek svůj atlasový,
nač ukrývat svůj půvab v něm!
Ať padá sníh na domů krovy,
my doma v teple zůstanem!
Blíž okna usedneme spolu
v klín starobylých lenošek
a budem zírat do údolu
a poslouchati větru skřek.
A budem čekat utajeni
ve měkké záclon okraje,
až potok v stínu vrb se zpění
a sníh po stráních roztaje.
Až jedle na pokraji lesa
v šat jasnější se oděje
a pták, do hnízda stéblo nesa,
nám v okno skočí z aleje.
Však nyní směle blíže sedni,
mým loktům více vlády přej,
své ostýchavé zraky zvedni
a lásce mé se nevzpírej.
Viz, jak se venku k sobě tulí
ti malí ptáčci na sněti.
Pst! Tiše! Kdybychom se hnuli,
již poplašeni uletí!
A přece k našim oknům dolů
sám anděl za příklad je slal,
že máme svorně nésti spolu,
jak oni, rozkoše i žal.
Nuž čiňme, jak nám oni radí,
tvá ručka drobty vzdá jim dík.
Vždyť ani jaro nenahradí
nám sladký lásky okamžik!