V skleníku mé duše jste mi vyklíčily,
teplem svého srdce jsem vás hřál,
krůpěje mé krve rosou vaší byly,
každý lístek žhavým leskem plál, –
z ohně nadšení jste barvy svoje pily.
Přišel cizí, jenž vás neznal dřív,
setřel vaši barvu, listy potrhal,
v jinou půdu vsadil, jiné jméno dal,
směle vystavil vás na odiv.
A tu vyškolená, věčně slavná jury,
přísná, spravedlivá zvedla hlas,
– Originál! – řekla, zakroutila kníry...
Pojďte, moje květy, nedám si vás vzít,
stopu svoji vámi značenu chci mít,
pojďte, ať vám barvu vrátím zas!