To velké štěstí lásky naší
se zticha jen v mou duši snáší
a po kapkách, jak vláha rosy.
Víc děti, jdou-li travou bosy,
jí setřou malou nožkou svojí,
víc narcis včel svým pylem zkojí,
než v srdce mé ho napadá.
Jak slunce paprsk skrze sítí
mi z jejích očí v srdce svítí,
a jako vůně skrytých květů,
jen tajně dotkne se mne v letu,
jak ptačí píseň, kterou echem
chyť vítr na svá křídla spěchem
a v let se dal s ní přes lada.
A přec, ač tajně vždy tak shlíží
v mé nitro, že je tuším stíží,
přec je mé srdce, žhavé citem,
tak vyzlaceno jeho svitem,
že zmítá se a vře a tísní
a plá, – jak záře, ptačích písní
a růží plná zahrada!