STARÁ PÍSEŇ.

V pláň siré beznaděje, kde věčný chlad jen věje, kde jako propasť zeje hřích, nenávisť a lesť:

tys přinesla mi štěstí a míru ratolesť. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest.

Tys jako anděl světla k mé choré duši slétla, když pochybnosť mne hnětla a jala ve svou pěsť.

Kam zář tvých očí padla, já viděl růže kvést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest.

Hněv osudu, jenž mění v klam všecko naše snění, zášť, kletby, zavržení, – všech doufajících trest –

tys učila mne láskou vždy lhostejněji nést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest.

Čím byly by mé snahy bez tebe, květe drahý? Tys překlenula svahy a prohlubně mých cest.

Já svěřil se tvé ruce a dal se k ráji vést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest.

Kam bolesť má se děla, kam stopy útrap s čela, když vichřice mne chtěla jak suchý lupen smést?

Mé nebe plno záře a paprsků a hvězd! – To stará sice píseň, však přece pravdou jest.

Kde tvoje noha stane, vše plesá, touží, plane. Mně ze všad v sluch jen vane tvé sladké lásky zvěst.

Hle, ráj se otevírá – – – jak slavný jest náš vjezd! – To stará sice píseň, však přece pravdou jest!