Sny, které nikdy nelze ukojiti
a jež jak balvan choré srdce stíží,
vždy náhle tak se v lidské duši vznítí,
jak hvězdy, když se tichý večer blíží
a v dáli červánkem den ještě svítí.
A člověk pouze mlčky hlavu sníží
a srdce nastaví, ať jed jich kane
v ně zvolna dál, jak rosa listů mříží
na srdce v kůře stromu vyřezané.
Kdo vysvětlí to? Klaníme se kráse
v snech nespokojených, v odříkání, pláči,
a přec ni stopy o tom v našem hlase.
Dvou očí soucit k útěše nám stačí,
ač slzy bolesti se v řasy tlačí...
A člověk umírá a – usmívá se.