Se stromů květy padají
růžové, bílé a rudé.
Vidím je padat a potají
ptám se tě: – Jak asi bude,
jak asi bude, anděle,
v podzimu dobu chladnou
až mojí touhy nesmělé
uvadnou květy a spadnou?
Jak asi bude jedenkrát,
až tvoje srdéčko mladé
ucítí, vzbouřeno v sladký chvat,
kterak se láska v ně klade?
Až tvoje oko, jehož svit
dotkl se mého čela,
pro mne jen pohled bude mít’
chladný a lhostejný zcela?
Jak asi bude? Naposled
přijdu se rozloučit k tobě,
sesbírám každý ten spadlý květ
na pustém nadějí hrobě,
klidně pak dám se s hrstkou jich
unášet žití řekou,
abych měl aspoň z citů svých
pod hlavu podušku měkkou!