Jak země, jež se k žití z jara budí,
jest člověk, který všecko drahé ztratil.
Když srdce raněné již zmlká v hrudi,
po velké dani, již svou krví platil,
jej přece znova k boji cosi pudí.
A pokud věků stín ho nezachvátil,
v něm bez ustání zrno víry klíčí,
ba snad i pak, až na prach zem jej zničí,
z ní květem vzejde, v boj by zpět se vrátil.
Ó naděje, ty stavbo ocelová,
ty Prometheův ohni věčný, svatý,
kdo můž’ tě zmoci, abys neplál znova?
Jsme rovni si, všech osud náš je klatý,
a přece každý rád je poutem spjatý: –
Neb každý z nás své jaro v srdci chová!