Moje paní, moje paní,
tak již přec je pravda tedy,
že Vás, moje paní krásná,
vidím dnes již naposledy!
Naposledy, naposledy!
Moje paní, tušíte-li,
jakou propastí nás oba
jediné to slovo dělí?
Tušíte-li, jak se náhle
šíří mezi námi dvěma
moře bezedné i temné,
moře, které konce nemá?
Ano, ano! Sotva jsem
zvedl k Vám svůj pohled smělý,
na věky Vás opustiti,
paní moje, osud velí.
Na vždy, na vždy! Sotva že jsem
spatřil nebe svého štěstí,
jako bleskem byl jsem sražen
k zemi touto náhlou zvěstí.
A než se zas v tyto vlídné,
smutné kraje podzim vrátí,
jiný, moje paní sladká,
svojí snad Vás bude zváti.
Uchvátí Vás v lokty svoje,
líčko Vaše temně vzhoří
a mé rty Vám naposledy
„S Bohem!“ ještě zahovoří.
S Bohem!... Však co pohřbeno je
v tomto jednom krátkém slově,
nevyváží, paní moje,
ani popel na hřbitově.