Ty růže, které kvetly kdysi v létě,
ty všecky již a dávno opadaly!
Já tehda pravil k malé přátel četě:
– Hle! S rozvitím jich uvadly mé žaly!
Mám vše, co člověk svým jen může zváti,
mám klid a dobré, tiché srdce ženy.
Kdo, drazí, z vás mi více může dáti,
když mám i vás a čtyři teplé stěny?
Až jednou podzim listy jejich strhne
a přijde zima, by je stranou svála,
až proti mně se vší svou silou vrhne,
snad budu státi pevně, jako skála!
Ať přijde jen, já připraven jsem k boji,
a zbaběle svých zbraní neodložím!
Váš hlouček věrně po mém boku stojí,
jsme láskou rovni bojovníkům božím!...
To všecko tehda děl jsem štěstím slepý!
Král velký pro svých tužeb národ malý,
jsem životu pěl hymnus velkolepý. – – –
Oh, růže moje! Proč jste opadaly?!