Moje paní, moje paní!
Tak Vás volám každé chvíle.
Nocí, dnem, ve snu i bdění
vidím Vaše ruce bílé.
Vaše ruce, bílé květy,
jež mne vyvábily znova
z hrobu mého zapomnění
zpět, sem – živých do hřbitova.
Ano! Já byl mrtev, mrtev,
i od přátel zapomenut,
nade mnou i nad mým jménem
těžký příkrov byl již sklesnut!
A tu Vy jste přišla, paní,
s něhou dosud nepoznanou,
a já střás’ ta pouta smrti,
rakev rozbil jednou ranou.
A teď k žití zas se hlásím
s láskou k Vám a v sebe s vírou
a jen Vám je, paní moje,
k nohám kladu se svou lyrou.