Tak bílá, jako z mramoru
a k tomu rusý vlas;
při prvním sladkém hovoru
již láska byla v nás!
Ó co tu bylo šeptání
a vzdechů za večer,
tam, kde se v údol uklání
od háje cesty směr.
Po obou stranách topoly
tam do výše se pnou
a v kruhu celé údolí
je zahaleno tmou.
Zda mohlo by kde lépe být,
než v temnu aleje
když rosa padá na pažit
a stydne v krůpěje?!
Když měsíc ukryt v oblacích
jen časem vnikne sem
a v páře, bílé jako sníh,
se zachví paprskem!
Tu každý šepot, každý vzdech
vždy ohlas vyvolá,
a vůně dřímá v lupenech,
kam vzhlédneš do kola.
Tu věrná srdce pospolu
vždy tlukou hlasitě,
jak datel v dutém topolu,
jak cvrček v pažitě.
A sem, kde sítí na keře
vždy pavouk navěsí,
my chodívali v důvěře,
když den zhas’ nad lesy;
A v tenká vlákna pavučin
vždy zapletli se tak,
že ještě pak, když noci stín
se vznesl nad oblak,
Když druhý den stál v plameni
a hřál nás žárem svým, –
my chodívali spleteni
a s čelem skloněným. – – –
A přec, když opět z večera
den za skalami zhas’,
přec vedla naše důvěra –
nás v tato místa zas!