Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!
Kdys v úplňku byl starý záletník
a zlatě plál, jak zralý zpola fík,
než, kam by vedral se, jak činil zhusta,
dnes nevěděl. V tom spatřil skulinou
na lůžku tebe, spící, nevinnou,
a bez zdráhání do tvé jizby vnik’
by zulíbal tě v koralová ústa.
Tys dřímala, na čele bílou dlaň,
a snila v štěstí, jako spící laň.
Bůh s celým rájem v duši se ti snížil.
A měsíc tiše, zvolna, jako had,
by nezbudil tě, skulinou se krad’;
stál v okně pohár, on se chytil naň
a s něho tajně ke rtům se ti plížil.
Však v tom se smekl! Zlatý jeho vlas
ti šlehl v skráně, dotkl se tvých řas
a zbudil tě. Tys viděla, jak skočil,
by skryl se v okně, a svůj čistý hled
jsi tak naň upřela, že zmaten zbled’
a jako lupen úzkostí se třás’ – – –
neb zraků přísnějších kdy sotva zočil!
Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!