Viz, kterak prchám, Říme! Ty’s děl: „Jdi, poroučíme, jsi vyhnancem.“ A nežli jitro zplane,
jak rozkázal jsi, pane, již nikdo ze tvých lidí mne neuvidí na foru tvém.
Pot řine se mi s čela, když zpomenu, jak hřměla mi v zápětí tvá kletba. Hynu strachem,
jak střela pádím prachem, co zatím spánek tuhý mé jímá druhy v žen objetí.
Noc pustá, nedoměrná!... Tu kalný proud se černá až do dáli. Já sotva již se brodím;
rád vrchní roucho shodím a tam, kde dub se zvrátil, jsem v bahnu ztratil i sandály.
A vytí šelmy lačné z tmy odráží se mračné skal o čela. Již uniknu jí stěží.
Vlas hrůzou se mi ježí, ba cítím, kterak ztápí své tupé drápy mně do těla.
Bos letím přes úskalí. Však v dálce již, jak malý bod hořící plá světla zář v tvém lůně.
Tu z hájů plných vůně ční hlavy palem krásné; tvé světlo – hasne v jich směsici.
Jak milé stromů chlady! Ty’s děl, že zhynu hlady kdes na blízku! Že vlk se vrhne na mě,
krev na žíznivé tlamě, a lupič na rozcestí že srazí pěstí mne do písku...
Však já se směju, blázne, až v hrdle dech mi vázne, všem hrozbám tvým. Teď uživí mne fíky,
a pak – mám ostří dýky, a víš, – jen zpomeň bratra, – že málo pátrá, zda bodnout smím.
Mne hněv tvůj nepoleká! Teď plesu vír mne čeká, jsem jako pták. Mých druhů velká řada
se plíží jako zrada, že nevšímne si ani jich lesklých zbraní tvůj chtivý zrak.
Ač silná stráž tě hlídá, jsi učiněná bída, ba nejsi jist, že za šerého jitra
tě obklopíme zchytra, že padneš okamžikem s žen, dětí křikem nám za kořist.
Pak budu já tvým pánem! Na purpur před mým stanem ves poklad svůj mi sneseš, sevřen pouty.
Lid proslídí tvé kouty. Však já, na lůžku měkkém až zsináš vztekem, jen řeknu: „Stůj!“
A rázem hlavu sehneš, pln bázně ve prach lehneš a budeš zřít, má družina jak plesá,
jak tvoje sláva klesá, jak odnáší tvé ženy lid rozkvašený, jich vnadou zpit.
A s křikem do areny tě vrhnou slabé ženy lvům na pospas, jež tlapami tě zdrtí.
A vytrhne-li smrti tvé zmírající bratry křik, potlesk chátry a lidu hlas:
Pod otroků svých biči snad zkrotneš, divý chtíči. Krok za krokem ti klesne hrdá hlava.
Pak teprv zplane vřava, až s tebe togu svleknu a klidně řeknu: „Jsi otrokem!“
Cookies on Poetry Cove