Vím, že jich je málo, kdo čísti budou
ty sloky mé prosté a bez okras,
a ti, kteří pročtou tu kytici chudou,
že zobrací listy a zavrou ji s nudou
a chladně, jak vzali ji, odloží zas.
A někteří snad i soucitem jati
se otáží v duchu: – Nač jsi to psal?
Však jiné jen odpor a nenávisť schvátí
a zlý jejich výsměch mi bohatě splatí
to všecko, co z duše jsem v sloky ty dal.
Co na tom! Já všemu již uvykl z mládí
a sotva kdy reptat již bude můj ret,
ať jakkoli život můj ke konci pádí.
Ty bludičky štěstí, jež v bahno nás svádí,
ty dávno již pohasly pro můj svět!
Mně k životu chrám, jejž v duši mám, stačí
a k radosti mé zde netřeba víc!
Z nás každý svá pouta za sebou vláčí
a každého osud jak stroj k předu kráčí.
Nač s bázní? Jen chladně mu jíti vstříc!
A padne-li v hořký ten pohár žití
víc o jednu kapku, což na tom jest!
Mám hvězdu, která mi na cestu svítí,
a pro žár dvou očí, jež se mnou cítí,
vše trpké lhostejně dovedu snést’!
Vždyť nežádám více pro svoji lýru,
než k jednomu srdci bych mluvit jí směl.
Což všimne si někdo snad v bouře víru,
že kdesi v daleku všehomíru
pták zapěl, či bolestí zaúpěl?