Jak dnes ji vidím v prostřed potoka
stát na kameni. Pomněnky má v dlani
a můstek zmizel. Dýchá z hluboka
a zrak můj v sladké rozkoši tkví na ní.
Co nyní? Ah! Střevíček promoká!
A dosud zřím, jak zbaviv rozpaků
to bledé dítě vedl jsem je k stráni
po úzké stezce v snětí soumraku,
když červánek již v posledním byl plání.
Jí z očí planul díků paprslek,
já třásl se a zmaten šeptal: – Prosím!
Ó modré oči! Jaký žár a vděk!
Ó vzpomínky! Teď slzami vás rosím
a s bázní, úzkostí si v srdci nosím
dvé nevadnoucích pomněnek.