Pod okny tvými šťasten bloudím zas
a klidně čekám, zdali pod záclonou
jas očí tvých, jenž v řase její zhas’,
mně zaplá hvězdou, nocí tichou, vonnou
a průsvitnou, jak hedbávný tvůj vlas.
Jej zřel jsem ráno, kterak sevřen sponou
na šíji tvé se svíjel, lesklý had;
však teď mé oči marně v okně tonou,
ač noc je již a vzduchem táhne chlad.
Kol je tak pusto. Měsíc naposledy
se v mraku zjevil, ale jen se mih’,
jak by se styděl, že šel na výzvědy;
A já jsem sláb již, s duší v oblacích,
a čekám přec, ba věčně čekal bych –
Bych aspoň na skle stín tvůj spatřil bledý!