Po vašem boku jako v slunci květ
se otevřelo vetché srdce moje.
Já hleděl na vás promluvit se boje
a cítil pouze rty jak list se chvět.
Sám nevím proč, však v zraku mém, jenž plál,
se všecka touha v jeden paprsk slila,
a duši, která v nic již nevěřila,
ráj vámi nový otvírat se zdál.
Mé srdce s úzkostí vám bylo vstříc,
mé skráně vřely a já, beze slova,
v sny ztracené jsem počal doufat znova –
však zrak váš chladný pravil: Nikdy víc!