Skip to content
1861–1908

Píseň útěchy.

Jan Červenka

Byl večer v jeseni, on v trávu sed’ a ona pod schnoucím topolem se v pláči zastavila. Od lesů vzdálených k nim táhla pára vonná a lačná duše jich v té vůni tiše snila:

Proč ptáci uletí, když sotva začnou pět’, a proč ty stromy již tak smutně v poli stojí? List padá, tmí se den, a vadne každý květ a srdce, jaký div, se třese též a bojí!

A zlomiv suchý stvol, on pravil slabým hlasem: Ty, bože, víš, jak rád bych život svůj dal za ni i kterak ona vždy mne hřála očí jasem, – – však teď všech nadějí mi stín nezbývá ani!

To řka, dal ruce v klín a mlčky hleděl k nebi, než slova veškerá ten pohled řekl víc! Však ona měla též útěchy zapotřebí a skryta za stromem tak řekla vzdychajíc:

Ty, Pane, dobře víš, neb ty jsi všecko slyšel, kdo šťastnější byl z nás, když tys jen býval s námi; však teď, cos pokynul, by chladný podzim přišel, všech štěstí paprsků ni stín již nezbývá mi!

Tu slzy dořekly, nač nestačil již ret, a zticha oba dál zas snili v nepokoji: List padá, tmí se den a vadne každý květ a srdce, jaký div, se třese též a bojí.

V tom z lesů měsíc vstal a z dáli zpěv se blížil, jak větru vanutí, jež každou chvíli roste. Jej oba slyšeli a smutek, jenž je tížil, se pohnul vlnami v té melodii prosté:

„Kam, Pane, pohlédneš, tam všady květy zpučí a list kde podzim svál, tam jaro vdechne jej. Ať srdce v důvěře se klidně trpět učí a smutek zapudí i hříšnou beznaděj!“

Tak zpíval venkovan, jenž hrábě nesl v rukou a domů z pole teď se vracel pozdní dobou. Jich prsa stísněná, jež dmula se dřív mukou, se dmula ještě víc a srdce vřela v obou...

„Zas bude skřivan pět a v poli zráti klas a člověk oddychne si volně, z duše hloubi. Kam oko dohlédne, zem bude plna krás a věrní milenci si vyjdou v stinné loubí.“

Tak píseň dozněla a ton za tonem zmíral, jak větru vanutí, jež slábne každou chvíli. Ji oba slyšeli, a smutek, jenž je svíral, jim spadl se srdcí, jež pozbývala síly.

A oni blažení se jak dva listy chvěli, šli mlčky sobě vstříc a štěstím záříce po cestě k domovu si v oči pohlíželi – – a ruku v ruce šli ve svitu měsíce!

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Píseň útěchy. · Jan Červenka · Poetry Cove