Vždy, za noci i za dne,
v zář léta, v zimy chlad,
kam oko mé bloudíc padne,
zřím tajnou ruku psát’:
– Ten život náš je bídný
a my jím rádi jdem’
dát’ za jeden úsměv vlídný
se ubít’ kamenem!
– Ó přelude a klame,
dím trpce na zjev ten.
– Viz radostí, co jen máme
zde v žití každý den!
Co každá chvíle blaha
a štěstí přinese!
Kam ruka tvá jenom sahá,
tam souzvuk ozve se!
– Tys’ blázen, bloud a snílek
a nevíš sám, co chceš.
Pro několik štěstí chvilek
rád na popravu jdeš.
Ten život; láskou slazen,
je sen jen bláhový,
jsi snílek a bloud a blázen!
vždy cos mi odpoví.
A tu se marně bráním
a zraky odvracím
a nad knihy list se skláním,
bych zapomněl, co zřím.
Však sotva přešla muka
a klidu krátký čas,
tu znova zas píše ruka
a znova zní ten hlas.
A jak by vyšel z hrobu,
kde věčný vane chlad,
dí studeně v každou dobu
a hučí odevšad:
– Ten život náš je bídný
a my jím rádi jdem’,
dát’ za jeden úsměv .vlídný
se ubít’ kamenem!