Kde najdu verš, kde slova a kde tóny,
jež vznést’ se k ní by hodny mohly být,
když pouze slunce a hvězd legiony
ji řasou záclon smějí pozdravit!
Kde najdu rhytmus, kterým tato slova
i verš i tony v píseň spojil bych,
jež směla by jak lyra Petrarcova
v sen skolébat ji v nocích tesklivých?
Ó bláhový! Chyť v dlaně paprsk světla,
chyť vůni květu, píseň slavičí!
Jdi, hledej květinu, by věčně květla
a jíž ni čas, ni bouře nezničí!
Ne, snílku, ne! Pusť myšlénku tu smělou,
ni těch, ni oněch stihnout nelze ti!
Ty půjdeš dál svou stezkou osamělou,
již samota jen tobě posvětí!
Tvé touhy marny jsou i tvoje vzdechy,
jež s jejím jménem spojoval tvůj ret,
Ty půjdeš dál svou cestou bez útěchy –
nuž ohlédni se ještě naposled!
Hle, mizí v dáli v červánkovém nachu
ta, již jsi odvážil se milovat...
Nuž s Bohem buď a děkuj, do cest prachu
že z její záře paprslek ti pad!