Vše kolem sebe jen o kráse vaší
za dne i noci slyším vyprávět
Nad vše mi drahé byla jste mi dražší, –
teď bez vás je mi pouští svět!
Za dne i noci vzpomínám té chvíle,
kdy vaší ruky dotkl se můj ret.
Mně byly vším ty vaše ruce bílé –
teď bez vás je mi pouští svět!
Když večer spolu šli jsme alejemi,
jak rosa v květu třásl se váš hled.
Já hleděl na vás, štěstím, láskou němý, –
teď bez vás je mi pouští svět!
Zde v žití člověk na vše zapomíná,
však v snech mých vždy váš obraz bude tkvět.
Já při vás touhou chvěl se jako třtina, –
teď bez vás je mi pouští svět!
Mnou nehne víc ni cit, ni touha žádná,
můj duch jen k vám se stále vrací zpět,
pro všecko jiné jest má duše chladná, –
vždyť bez vás je mi pouští svět!
A kdyby přišla Bůh ví která žena
a dávala mi vnad svých první květ,
má duše zůstala by nezměněna, –
vždyť bez vás je mi pouští svět!