Jsem tedy z ženy zrozen, jako jiný,
jsem stvořen k žití, abych zhynul zas.
Jsem muž a přece sláb, jak stéblo třtiny
a stále k smrti zralý, jako klas!
Proč jako člověk blouditi mám světem
a co jest účel mého zrození?
Bych žil a zemřel, život dal svým dětem,
jež, jako mne, smrť v prach zas promění?
Proč Saharou své duše bez ustání
štván myšlénkami svými hnát se mám,
bych slyšel věčně hlas, jak hyén řvaní:
– Jdeš, slepče, v hrob a nevíš proč, ni kam!...?
Kam tedy jdu? Kde konec je mé pouti,
když nová pouť mi hrobem nastává?
Co jsem, když nesmím hlasu pozvednouti,
bych rozťal kletby mračna mlhavá.
Kde jest ten ráj, to štěstí, jež mi písní
ret matčin, líbaje mne, sliboval?
Mne nenávisť i láska stejně tísní,
vždyť i ret matčin, líbaje mne, lhal!
Mám býti věčně strojem na té zemi,
bez konce hnaným vůlí neznámou?
Mám jako otrok pro vše býti němý,
a s ohněm v duši potácet se tmou?
Což ona pouta, jež mne k zemi víží,
duch lidský nikdy, nikdy nezlomí?
Což bude věčně klesat pod jich tíží,
jen nicoty své maje vědomí?
Má stále v prach jen sklánět se má noha
a slepě stíhat fantóm bláhový?
Mám hledat jen a nenalézat Boha?
Kdo z davu lidstva, kdo mi odpoví?...
Což nikde světla, nikde míru není,
kde zněl by hlas: „Sem, vrátký stroji, veď
své kroky matné!...?“ Marné přemýšlení!
Snad jednou čas dá na vše odpověď!