Vím, vím, že osud drážditi se nedá,
– to každý z nás se časem dovídá! –
Má v ruce důtky, hrozivě je zvedá
a všecka záda jimi vystřídá,
až člověk prohne se a dvéře hledá.
Však samá sladkost též se přejídá
a zhořkne záhy, jako zhořkla pro mne.
Mé touhy proto jsou až k smíchu skromné,
jich vrchol: – Jen když Pán Bůh zdraví dá!
Mně dostačí, že nejsem více sám,
že žiju pro děti mne milující
a několik že dobrých přátel mám,
již k rakvi mé mi – S Bohem – přijdou říci
a večer vzpomenou mne při sklenici
a politují: – Nu, tak už je tam!