Přírody dítě jsem, vyrost’ jsem v ní,
kojenec ponurých dálek,
širokých obzorů. Jak se v nich sní!
Tam vždy jen člověk mne zalek’,
bez něho byly mně milejší.
Nyní je mám zas kol sebe.
Jsou mi tak známé a blízké a milé.
Vidím jen obzory zasmušilé
a smírné, hluboké nebe.
A já se dívám v ty hloubky a srázy,
po nichž i vichr se smekal,
a necítím, že mi kdo schází!
Dřív jsem se člověka lekal,
teď, jak bych někoho čekal –
A není mi líto, že nepřichází.