Moje paní, moje paní,
Vy jste ke mně přišla s jarem,
jeden květ a jeden sladký
úsměv dala jste mi darem.
Jeden úsměv, který stačil
vyzlatit mou duši celou,
jeden květ, jenž zbudil v srdci
touhu dávno odumřelou:
Touhu dýchat, myslit, cítit
pro jedinou bytost drahou,
touhu, žíti pro ni tělem,
duší, myšlénkou i snahou.
Touhu obětovat sebe,
rozum, vůli, cit i vlohu
s radostí a se zápalem,
s jakým obětujem’ Bohu.
Býti úsměvem i slzou
její bolesti a snění,
výkřikem i tichým vzdechem
radosti a roztoužení.
Prachem, po němž ona šlape,
prázdnem, její smích kde zvoní,
nebýt ničím na té zemi
pro sebe a vším být pro ni!