A tak to všecko mizí z nenadání,
než naděješ se, nevíš ani jak!
Sníš chvíli, dumáš s nachýlenou skrání,
jak ve snu blahém přivřený máš zrak
a otevřeš ho, – po všem ani zdání.
To nejsou květy, to jsou sněhy v stráni,
to nejsou písně, to je větru svist.
Je podzim, tmí se, padá žlutý list
a bílá mlha táhne šerou plání.
Vše kolem tebe jak by vychladlo,
ba i to slunce, jež se v západ sklání,
jen posměšné ti strojí divadlo.
Ty zrakem zmámen bloudíš po oblacích
a nevidíš pro samé slzy v zracích,
že tvoje slunce – dávno zapadlo!