O nenávisti, chudá píseň moje
před tvojí velkostí dnes padá v prach.
Ty věčně mladá, věčně chtivá boje,
před kterou z dálí hrůza jde a strach:
Ať ocelem, či pérem z brku vládneš,
vždy bez milosti v před jdeš v hněvu svém
a kam jen s hrubou střelbou svojí vpadneš,
vše lká a mře a lehá popelem. – – –
Ó paní vznešená! Ó jak jste k smíchu,
když slinou hany třísníte svůj vděk,
kdy sama zříte pukat’ svoji pýchu,
jak bublinu ze skvoucích mydlinek!
Ó jak jste směšnou, – házíte-li bláto
na stupně trůnu palmou pokryté,
když zneuctiti chtějíc, co je svato,
svou prodajnosť v šat studu halíte;
Když vztek váš plány pokoření spřádá
a celý svět již zvete k pospasu, –
jak žába, jež by zhltila vše ráda
a před hlemýžděm strne v úžasu.