Tak! Již jsou pohřbeni! Kdo by je počítal!
Po stech je házeli v ten šachet pustý val,
vždyť necítili víc a všichni mrtvi byli!
Na každý hrob jen kříž jim prázdný zasadili
a mlčky odešli těch druhých zakopat.
Ať spí tam v pokoji, vždyť zaslouží to snad!
Jak chmurná alej, mráz když strhá listy její,
tak v řadě za sebou ty bílé kříže čnějí.
Nic na nich nevisí, ni věnec uvadlý,
ni květ. Jen k patě jich v zem slzy zapadly
a časem havrani na některý z nich sednou
a prachu kotouče se pod jich křídly zvednou.
Toť celá okrasa! Zem rozryta je kol
a krví zbrocena. Kde jaký trávy stvol,
je zdupán, přetrhán. Ty čerstvé, siré hroby
tak brzy nezmladnou, květ nový neozdobí
jich skráně šedivé. Ni drsné bodláčí,
ni rmen a kopřivy je přikrýt nestačí.
Zde nezazvoní smích ni ohlas dívčích písní,
ta místa posvátná zlá ruka nepotřísní
a každý, šlápne-li kdy na ten padlých kryt,
jak hříšník pokorně se bude v prsa bít.
Za noci hluboké i za jasného rána
zde bude pusto vždy, jen vítr smutná hrana
nad rovy bude lkát, než dále odletí.
To svatá bude zem pro celá století!
Však časem k večeru sem přibelhá se žena,
s ní vetchý přijde kmet a padnou na kolena
a ruce v modlitbách ku kříži pozvednou.
Od hrobu ke hrobu pak povlekou se tmou
a budou hledati své ztracené zde syny.
Však nenajdou jich víc! Jen hrstku svaté hlíny
a třísku ze kříže si vezmou do šátku, –
by měli do rakve po dětech památku!