Ne ne! Víc nikdo nespojí,
co čas a osud rozdvojí,
my nesejdem’ se více!
A jestli někdy po letech
se spatřit’ dá nám žití spěch,
jak písmo v hrobních kamenech
již budou naše líce.
Co sliboval ti mladý věk,
to vyrvi ze svých vzpomínek,
to lži jen byly klamné.
A je-li dosud jaký cit
v tvém dobrém srdci pro mne skryt,
hleď navěky ho utajit
a nemysli víc na mne!
Jeť elegií život ten,
jíž nápěvem je vzdech a sten,
jež psána hrobu slohem.
V ní jako hračka bezcenným
je srdce se vším citem svým,
v ní s prvým ruky stisknutím
si všecko dává s Bohem!