Zřím k našim horám, jak na stráži stojí
leb hrdou k nebi zvedajíce němy,
a myslím na Vás, duše duše mojí,
i na tu lásku Vaši k rodné zemi.
A myslím na Vás, na Vás tam v té svaté
snů našich Mekce, snící, zadumané,
v té svaté, zlaté Praze stověžaté,
kde Vašich očí zář jak nebe plane.
A zřím to místo, kde Jste včera stála
pod Jiříkem, když písně davů zněly,
„Kde domov můj?“ když hudba toužně hrála
a Vaše oči v slzách na mne zřely.
A dnes, můj Bože, dálný kraj nás dělí,
step, les a chlumů náruč rozepjatá –
však je to český kraj, kraj tento celý
od těchto hor až k Vám, má lásko svatá!
A kam zrak stačí, hledím do té dáli
a myslím na Vás tam v tom městě drahém.
Jak Vaše oči včera v slzách plály,
tak pláči já dnes hrdostí a blahem.
A zřím k těm horám, jak na stráži stojí
leb hrdou k nebi zvédajíce němy,
a nevím sám, čí víc jsou snové moji,
zda víc miluji Vás, či rodnou zemi.