Smutné verše psal jsem v mládí,
nikdo nečet’ jich.
Sem tam dva tři kamarádi
a pár touživých
dívčích očí – ach, to svádí!
Kdos pak z učených
děl: – V tom citu není trochu.
Přikýv’ jsem: – Máš pravdu, hochu!
Nu – a tak jsem ztich’.
Teď je mnohdykrát,
jako když se vlny zvednou,
v duši cítím hrát.
Tváře blednou, vlasy šednou. – – –
Kež bych je moh’ ještě jednou,
ještě jednou psát!