Když poschne květ a v kořist chudou
se zatnou spáry krahují
a celá země dýše nudou,
pak ještě přec jí lidé zbudou,
již vraždí se a milují.
Když člověk vše, co rád měl, ztratí,
snad potěší se nadějí.
Po zimě vždy se jaro vrátí
a všechny strasti květem splatí
pod roztavenou závějí.
Když slunce zhasne, den se stmívá,
přec noci zbude zlato hvězd...
Však bez tebe, rci, co mně zbývá?
List blínu žlutý, jenž se kývá,
jak na topolu suchý klest...