Uprostřed pouště, v slunce žáru,
bez hlasu, zvuku, ozvěny,
nad hrobem padlých dromedárů
stál nepohnut, jak démon zmaru,
lev, pouště té král vznešený.
Však náhle krev se v zracích vzňala.
Lev skrčil se pod vášní zlou
a zježil hřívu, jež se zdála
být zlatou a jež v slunci plála,
jak aureola nad hlavou.
Tu výstřel pad’ v poušť zadumanou.
Lev zařval vzepjal obrovské
své tělo, převrátil se stranou –
a bylo na vždy, jednou ranou,
po vznešenosti královské!