Na metlici a jitroceli,
na řase trávy, na květu
svit paprsků se láme skvělý
ve drobných kapek sametu.
Zem vlhká jest a ticho sídlí
zde, v lesa koutu neznámém, –
jen brouk a motýl temnokřídlý
zná krytem větví cestu sem.
Jen pavouk jemná vlákna přede
od stébla k stéblu potají,
a stromů staré kmeny šedé
sem dlouhé stíny vrhají.
Les kolem bouří, vzdychá, šumí
a vypíná svůj majestát:
zde – pouze tiché vanou dumy,
a s nocí pták sem chodí spat...
Tak každé srdce v prostřed víru,
jejž život jemu ukládá,
si střeží klidný koutek míru,
kde v sladké sny se zapřádá.
Kde po klopotném boji denním
se k odpočinku zamyká,
své rány hojí zapomněním
a zvolna všemu přivyká.