Ten zadumaný les, kam od paseky
se strání bílá stezka zatáčí,
jejž u kořenů mech pokrývá měkký
a podél kraje vroubí bodláčí,
jest jako hravé dítě prostořeký.
Já mluvím o Vás, on se rozhlaholí
a každé moje slůvko opáčí,
on se mnou jásá a když srdce bolí,
ty šeré jeho stromy zapláčí.
A volá-li Vás, paní má, můj ret,
zvuk jména Vašeho mu není nový,
on třikráte zas vrátí mi je zpět.
Ó přijďte sem, ó přijďte, on Vám poví
vše to, co já, ač z duše rád, Vám slovy
Bych nikdy, nikdy říci nedoved’!