Květino bílá, před dávným časem
uvadlá, uschlá a spráchnivělá,
ta, jež tě kdysi spjala svým vlasem,
dávno již na tě zapomněla.
Ty na mém stole chvěješ se nyní,
blížíc se pomalu rozpadnutí,
co květem čerstvým zdobí se jiní
z vlasů těch, štěstím ovanuti.
Práchnivěj dále, květino bílá,
brzy se rozpadneš v popel a prach,
odlesku lásky, památko zbylá
z dob, které žijí v upomínkách.
Navrať se v plíseň, památko vonná,
kterou tě dlaň ona poskvrnila.
Světějšíť hrob tvůj, než ruka ona,
jež chrám mé duše rozdrtila.