Sloup zvrácený se strhanými dráty pad’ na cestu. Před dvěma hodinami šla po nich zvěst o vítězství a slávě. Teď leží v blátě. Strnadi dva sami
se pod ním krčí. Čtyry bídné chaty sem hledí s návrší, jich krov i střecha jsou spáleny a stěny pobořeny. Ty stromy u nich s odřenými kmeny
se klátí větrem. Pták, jenž kolem spěchá, v nich neusedne, déšť jen na ně padá a co jim zbylo, kořistí je bouři. Na druhé straně zdupaná jsou lada,
v nich brázdy hluboké a prohlubiny, dál za nimi z dvou baráků se kouří a ostatní vše zahaleno v stíny. Víc není zříti! Mrtvé pusto vládne
nad celým krajem, kam jen oko padne, a jenom z dáli hučí ještě děla. Před hodinou zde taky zem se chvěla! Zde prchal nepřítel a za ním s chvatem
se hnali vítězi. Teď mrtvo je tu a vítr s deštěm přehání se v letu. Jen u cesty, kde nad špinavým blátem od kulí rozbit s kříže Kristus visí,
muž raněný se ve své krvi svíjí. Pěst zaťatou má v raně. V bláto mísí se jeho krev a ve strhané rysy té mroucí tváře déšť a vítr bijí.
Již plakat nemůže. Jen štká a kvílí, řve bolestí a trhá sebou chvílí a modlí se a v křeči hlavou hází. Pak již jen sípe. Krčí se a plazí
a lape po vzduchu a zrakem hledá nad sebou Krista. Vítr vlas mu zvedá a ku kříži se svírá jeho ruka. A přec je živ! Štká, klne zoufající
a trhá sebou, stená, šat svůj hryže. A Kristus dolů pohlíží naň s kříže a hlavu sklání jen, jak chtěl by říci: – Co proti mým, co jsou ta tvoje muka!
Cookies on Poetry Cove