U kraje lesa, nad řekou
ve tmavé aleji,
kde větve olší v sebe pnou
se stále těsněji;
Kde slunce paprsk v poledne
jen stěží prosvítá
a v kůře olše nejedné
jsou srdce vyryta;
Kde pták, jenž sedl na větev,
je na vždy očím skryt,
a kam jen drozda vniká zpěv
a z řeky bledý svit:
Tam ona s tváří planoucí
vždy chodí z večera,
když od západu rostoucí
zplá jasu nádhera;
Když v trávě, rosou nachýlen
se tají každý květ,
a slavík vše, čím skvěl se den,
ve mlází počne pět.
A když pak měsíc nad keři
jak lampa zaplane:
člun bílé vlny rozčeří
a k břehu přistane,
A s jásajícím výkřikem
dvé srdcí blažených
své všechny touhy žhavým rtem
zde vetká v šept a smích...
Ó doby lásky plamenné,
vy pochodně všech dob!
Ó mládí, štěstí ztracené,
jak smutný je tvůj hrob!
Ó večery, ó měsíci,
jež pohasly jste s ním,
jak drahým, kouzla blažící,
jste lásce pozadím!