Ty klesáš vždy hlouběji, hochu,
kdys děl mi básník, můj druh,
ty hyneš sladkými verši,
v nichž není smysl, ni duch.
Ach bože, což mohu já za to,
že výš se nemohu vznést?
Jsem pouhý člověk a k zemi
můj osud přikován jest!
A klesám-li, hledaje v srdci
ty zbytky ztracených dob:
což víc! Vždyť klesáme všichni,
ten dřív, ten později, v hrob!