Já hořký kalich pil od svého mládí
a ještě dosud není vyprázdněn.
Na jeho dně se ukrývají hadi
a slzy chytají se jeho stěn.
Však jak by navždy zarostl v mé dlaně,
jej křečovitě prsty svírají,
rty po něm lační dychtivě a maně
se schylujíce k jeho okraji.
Ač hořký obsah jeho, přece sladkým
mně dlouholetý zvyk jej učinil,
bez něho život můj by byl mi krátkým
a nad okamžik den by kratším byl.
Je hořký kořen, který v něm se skrývá,
však z něho květ mi vábný vypučel,
tak zářný, jak když den se rozednívá,
tak svěží, jak by věčně kvésti měl.
Má všecka síla v kalichu tom dřímá,
ač každý doušek srdcem zachvěje;
když pochybnosť a zoufalství mne jímá,
jak dech mi z něho stoupá naděje.
Jak matka dítě své jej k prsům vinu,
neb nad vše drahé dnes mi dražším jest.
Když časem v muce volám k němu: „Hynu!“
– „Žij!“ zní to zpět, jak nesmrtnosti zvěsť.
– „Žij!“ mluví k srdci. – „Lék jsem na tvé rány!“
– „Žij!“ volá k duši. – „Tvoř, jsem nadšení!
Jsem víno z hroznů, které natrhány
na půdě zármutku a spasení.
A jestli časem trpčí slzy padnou
z řas očí tvých v mé nitro zlacené,
ty dopij na dno, mužně, s myslí chladnou
a nevzpomínej práce ztracené.
Ty mlč a pij mé kapky temně rudé
od slzí krve, jež v ně skanuly, –
tvé srdce k neštěstí sám soucit bude,
ku příkoří však jako ze žuly!“