Do šeré doubravy svit rána
teď šlehl jasným paprskem.
Zem, která listím byla stlána,
jak démant zasvítila v něm!
Na vlhké sněti v listů směsi
tou září zbuzen hnul se pták,
zved’ křídlo, zaslech’ druha kdesi
a s divým křikem vzlétl pak.
Dech pryskyřice táhne z chvojí
a z houští zvoní drozda hlas.
Strom každý jako zmladlý stojí
a spouští k zemi dlouhý vlas.
A plamen jitra, který hoří
vždy jasněj září průhlednou,
po vodě, z níž se vlny noří,
pak rozleje se najednou.
A kvapný ruch i do rákosí
se sluncem vnikne za chvíli
a nad jetelem plným rosy
se rozhoupají motýli.
Až potom náhle v bílém žáru
se zaskví celá nebesa
a kraj pln štěstí, touhy, čaru
v něm jednou písní zaplesá...
Ach! Jenom nade mnou noc věčná
jak dávná kletba spočívá
a stínů řada nekonečná
mou lebku na vždy přikrývá.
Jen na mne příšerně a hluše
tmy závoj padá mlhavý.
Nuž zaplaň, sviť a jásej, duše,
když spoutána jsi okovy!