Dnes nechci spát, chci raděj’ myslit na tě
a sobě smát se, že tak domýšlivě
jsem vždycky hádal v úsměvů tvých zlatě.
Já snílek, jenž tak důvěrně a snivě
lpěl na tvých rtech a věříval jim svatě;
Já snílek, jenž svůj žal vždy svěřil péru
a jako žebrák sáhal vždycky chtivě
po každé známce přízně tvé, teď věru
víc chudý jsem, než list na zvadlé jívě.
Však přec ti žehnám žhavou slzou v řase,
přec modlím se, až ku chrámovým dveřím
tě provázeje, za věčnost tvé kráse.
Ve staré sny své, blázen, opět věřím
a s nadějí si hrám, jak děcko s peřím...
Neb jsi se na mne usmála dnes zase!