Teď, mistře, věřím, že ta Babel jest,
kde ani jiskry poctivosti není.
Mdlá světla nalezl jsem místo hvězd,
po nichž jsem ruce spínal v roztoužení,
a za nimi – kraj pustý, pustých cest.
Jak nad pergamen dávných otců, v snění
se nad Tvým listem skláním s pokorou.
Já dítě byl, Ty s láskou, bez myšlení,
mně, cizímu, Jsi podal ruku Svou.
Mé vezmi díky!... Vlny dmou se chvatem,
zpět nelze víc, nuž tedy v před, jen v před,
do proudu veslo s vůlí v ňadru vzňatém!
Již vlajka rozvinuta, nelze zpět!
Tvé heslo na ní, čisté duše květ, –
hleď: – Vytrvalost, práce – hoří zlatem!