Za tichým sadem, v poli,
jejž kroky moje volí
vždy za cíl procházek,
kde proud svěžího vzduchu
dnem ztýranému duchu
jest nejmileji vděk.
Tam, kde se cesty dělí,
na hřbitov osamělý
a do vsi za řeku;
jak milo poslouchati,
když z hor již sníh se tratí,
krok jara v daleku!
Jde tajemně a z ticha,
jak žena, která dýchá
na děcko v loktech svých.
Má dlaně otevřené
a kam se obzor klene,
vše dary béře z nich.
Kam jenom dechnout stačí,
tam zvoní písně ptačí
jak hymnus jásavý.
Tam vzlétá motýl z kukly
a každý květ kol puklý
jej v letu zastaví.
A dále v prostřed nivy,
kde zádumčivé jívy
jsou v řady skupeny,
i jejich těla stará
dech přišedšího jara
již kryje lupeny.
Jen zde u cesty v poli,
kde k nebi kříž ční holý
a padlých střeží hrob,
tam keřem růže plané
o jaru zvěsť jen vane
a dál jde beze stop.
Však přijde čas, kdy s létem
i on se zardí květem
zde, kříže u paty,
kdy rozvije se celý
a pustý, osamělý
hrob skryje poupaty. – – –
Ó živote, zdaž jednou,
než červánky tvé zblednou,
i keř mé naděje,
jak tato růže holá,
byť na chvíli a zpola,
se květy oděje?