Den ze dne, jak jdou city duší,
jak čas na srdce doráží,
jak život v sílu ducha buší,
dnes ničí, zítra oblaží:
Tak moje ruka péro svírá
a píše u verš jediný,
co hlas, jenž nikdy neumírá,
jí káže z prsou hlubiny.
Tak moje ruka pérem vládne
a vždy, ať zraky zapláčí,
ať blaha paprsek v ně padne –
ve vlastní krev je namáčí.