Tma olověná padla na řeku.
Stesk jako had se plazil krajinou,
dech ztajený, až úzko člověku.
Pak bílé světlo zahořelo tmou, –
to hvězda zaskvěla se v daleku.
A její svit pod řeky hladinou,
jak zlata žhavého by na dno vlil,
se v jasný plamen vzňal a roznítil.
Dvě hvězdy náhle do tmy noci vrou!
A čím noc k zemi padá temněji,
tím víc ty hvězdy září temnotou
a stále víc a stále žhavěji...
Ta prvá k zemi, druhá do nebe,
jak duše dvě, jež myslí na sebe –
a k sobě nesmějí!