Moje paní, moje paní,
kéž byste tu mohla býti,
východ zřít, jak plane zlatem,
západ, červánky jak svítí.
Kéž byste sem přijít mohla
v tyto lesy zadumané,
lesy, jimiž jako balsám
v duši mír a teplo vane.
Věřte, je tu jako v ráji.
Člověk se tu srdci vzdává,
odpouští a v hloubi duše
nevěda se dobrým stává.
Je tu jako ve svatyni.
Člověk mlčky hlavu níží,
noha pokleká a mysl
v obdivu se Bohu blíží.
A já bloudím lesy těmi,
bez cíle, kam krok mne vede,
stráněmi, kde slunce hoří,
houštím, kde jen pavouk přede.
Bloudím jako náměsíčný,
za šelestem listů spadlých,
opíjím se hudbou větru,
svitem hvězd i kapek schladlých.
Bloudím šerem tmavých stromů,
hlubinami tajemnými,
poslouchám jich teskné dumy,
poslouchám a dumám s nimi.
A tak proti vlastní vůli
těchto lesů při chorále
zapomínám na svět celý, – –
ale na Vás myslím stále!