Ach ano, ano, tak as bylo to!
Tak před zrakem se vše mi otevírá.
Zřím zpět, jak stál bych na vrcholku hor
a pod mou nohou pláň se táhla šírá.
Ta pláň, tak smutná, to jest život můj.
Ni jeden květ, ni pták tam nezazpívá.
Jen šedá mlha pne se nade vším
a pouze v dáli trochu světla zbývá.
Oh, mladé touhy, světlo duše mé,
vy hvězdy ztracené tam za oblakem,
dnes zřím vás zas a pláči nad vámi!
Jak řady mrtvých jdete před mým zrakem.
A pláči nad vámi i nad sebou,
sám s sebou nespokojen, s nedůvěrou
ve vlastní síly, v lidi, v celý svět,
jak Hamlet sžírán pochybností sterou.
Oh, bláhový! Co hledáš, Hamlete?
Co čekáš od života, zaslepený?
Snad ještě věříš v srdce horoucí,
pro něž by srdce tvoje mělo ceny?
Jdi, snílku! Zde jen lež a přetvářku
svět udává za poctivosti minci.
Jdi! Zavři oči! K spánku polož se!
Tak je to nejlíp! – – Dobrou noc, můj princi!