Dnes jsem ji viděl! Slunce paprslek
tak nepronikne tmou, jak obraz její
mou duši naplnil v tom okamžiku,
jak každý rys mi strnul v obličeji.
Krev ustydla mi v žilách, plamenem
v ně srdce šlehlo v náhlém zanícení,
že skráně žárem chvěly se i mrazem
tak divokým, jak ledu s ohněm vření.
A tu jsem poznal, jak je nicotnou
a vetchou lidská vůle, na kolena
jak padá rozum, promluví-li srdce,
a kterak srdce velkým činí žena!