DÍTĚ.

Na konci vesnice, kde bídná stojí chata, od vrátek zahradních jen třicet kroků as je rybník hluboký a louka bařinatá. Tam v trávě u vody a v přízi hustých řas

pln vůně rozvíjí se kyprý květ i list a vrby na břehu jsou plny ptačích hnizd... Dne plápol v západu již tratil se a stmíval. Od lesů k vesnici mhy dlouhý pruh se táh’

a v světle měsíce jak řasný závoj splýval v kraj tichý, mlčící a pohřížený v snách. A vlny rybníka se chvěly, záříce jak stříbro rozlité ve svitu měsíce.

Dech vůně z lesa vál, kde jaká, hvězda, plála a stromy zroseny se leskly nad vodou, jen zde ta sirá ves jak pustý hřbitov stála a smutně hleděla v tu zář svých oken tmou.

Vždyť z dáli ze dvou stran se blížil nepřítel a před ním zděšení a strach a nářek šel. Jak stádo splašené do lesů prchlo všecko. Však ovčák vísky té, jenž svým jen život zval,

měl ženu nemocnou a malé ještě děcko, ten v chatě u vody až do dnes vytrval. A ta noc měsíčná, jež vládla nad krajem, jej našla spícího u ženy sladkým snem.

A měsíc nad lesy vždy zářivěji planul, mha rostla v bařinách a v poli mrtvý klid. Z vod tichých stojatých vzduch studený sem vanul a kolem bez hnutí se stromy zdály být.

Však potom u lesa, kde šerý úvoz byl, to ticho náhle stín dvou mužů přerušil. Z nich prvý přichvátal sem se spoceným koněm a stanul u vody jak socha v rozpacích.

Do stanu druhů svých, kde všichni prahli po něm, byl poslán s rozkazem a zprávou novin zlých. A v rokli druhý muž byl sedlák zoufalý, jejž z chaty otcovské do lesů vyhnali.

Tak blíže sebe dva tu stáli nepřátelé. Zde chlubné vítězství, tam slepá nenávist! Nač přemítati dál?!... Muž v doubravině ztmělé v líc pušku přiložil a schoulil se jak list.

A pak jen kůň se vzpjal a prch’ do pustých lad a mladý důstojník jak hmota k zemi pad’. A ta noc měsíčná, jež nad ním klenula se se září zlatých hvězd a s tichem posvátným,

ta rosou skropila tvář jeho v trávy řase a květy stínily jej měkkým listem svým. A když pak rána svit v tu pustou šlehl tiš, tvář jeho zsinalá a ztuhlá byla již.

A z chaty ovčácké pak dítě vyšlo bosé, bez druha, v košilce a spatřilo jej tam. Byl všecek krvavý, vlas potřísněný, v rose a vytřeštěný zrak již zasnoubil se tmám.

Pták píti chtějící, když u vody jej zhléd’, pln strachu, zděšení, jak splašen dal se v let. Však ono radostí si v ručky zatleskalo, šlo blíže, výskalo, jak červánek se rdíc,

se smíchem do týla si čapku jeho dalo, a šťastné, o smrti ni zdání nemajíc, si sedlo u něho v dne prvním plameni – a třískou páralo mu zlaté třepení.